ODPOVĚDI NA KVĚTNOVOU ANKETU
ANKETNÍ OTÁZKA ZNĚLA:
Diskriminace je mimo jiné nadřazování jedné skupiny obyvatelstva nad druhou.
Nemyslíte si, že se občané cítí být diskriminováni tím, jak se stále naše
instituce zabývají rómskou problematikou (např. jejich životní úrovní,
pracovními místy apod.)?
ODPOVĚDI:
A,
Dobrý den,
připouštím, že tam kde je hodně problémů s Romy v místě, může se další
traktování romské problematiky pociťovat už jako nepřiměřené. Ale že by to
v majoritní populaci vedlo až k pocitu vlastní diskriminace, si nedokáži
představit.
B,
To o čem hovoříte je tzv. pozitivní diskriminace, kterou se snaží vlády řešit životní problémy některých skupin obyvatelstva. Pokud se tato pozitivní diskriminace přežene, může dojít k neoprávněnému zvýhodňování jisté skupiny občanů nad ostatními. Důležitý je proto způsob a především míra této pozitivní diskriminace.
Takovými diskriminovanými skupinami mohou být například naši invalidé, neúplné rodiny s dětmi či senioři. Problematika rómských spoluobčanů je daleko složitější, protože v tomto případě se jedná o soužití většinové společnosti s etnikem, které má jiný životní styl, hodnoty i kulturní tradice. Domnívám se, že někteří občané mohou určitá zvýhodnění pozitivní diskriminace u rómské populace hodnotit i negativně.
Jsem přesvědčen, že jedinou správnou cestou je uplatňování stejného práva a povinností u všech občanů dle platných zákonů České republiky. Sami Rómové musejí pochopit, že cesta ke zvýšení jejich životní úrovně nemůže vést přes sociální dávky, ale přes jejich zaměstnání. Z tohoto důvodu dávám přednost podpoře vzdělávání mladé generace Rómů a podpoře podnikání u rómské populace.
Nemyslím si, že neustále se zvyšující počet institucí, které se rómskou problematikou zabývají zvýší počet pracovních míst a zlepší životní úroveň této populace. Tak jako naši zdravotně handicapovaní chtějí po společnosti rovné zacházení, měli by totéž chtít i sami Rómové a jejich organizace.
C,
Nemyslím, " zabývání se problematikou " znamená většinou, že se nic ve
skutečnosti neřeší.Stejný efekt, jako zřízení komisí. Ostatně se stačí dívat
kolem sebe.
D,
Dobrý den, státní instituce (a samozřejmě nejen ony) se zabývají romskou problematikou z jednoduchého důvodu, a to proto, že postavení, životní podmínky a integrace Romů v naší společnosti objektivně jsou problematické a vyžadují řešení. Tvrdit, že tím stát diskriminuje 'občany' (i Romové jsou přeci českými občany) je trochu absurdní, jako kdybyste tvrdil(a), že zvláštní (včetně finanční) pozornost, kterou stát věnuje důchodcům nebo nemocným, vlastně diskriminuje zdravé nebo lidi v produktivním věku. Čímž nijak neobhajuji tzv. politiku pozitivní diskriminace, ani netvrdím, že státní politika ve vztahu k Romům je nutně efektivní nebo stoprocentně správná. Jen konstatuji, že stát jednoduše musí reagovat na závažné společenské problémy.
E,
Osobně se necítím být v tomto ohledu diskriminován, protože se zde jedná především o potíže společensky nepřizpůsobivých osob, a já tyto problémy zatím nemám. Dost lidí v mém okolí to ale jako nespravedlnost cítí - a tito lidé vědí, že Romové byli pozitivně diskriminováni i zaminulého režimu. Sice byli přesídleni ze Slovenska, ale v novém bydlišti velmi často neplatili poplatky za bydlení, ba ani za obědy pro děti ve škole. Zůstávaly po nich vybydlené byty. Tito lidé opravdu fandí starostům, kteří chtějí jakékoli neplatiče vystěhovat
Mimochodem, když se v českém tisku propíral výrok o opálených lidech, neozvali se pokud vím žádní občané tmavé pleti pocházející z Asie, Afriky či Ameriky.
F,
Ad: Diskriminace-anketní otázka pro květen
Odsuzuji všechny formy diskriminace a považuji za škodlivou i pozitivní
diskriminaci.
Nicméně považuji za správné a žádoucí, aby se nejrůznější instituce rómskou
problematikou zabývaly.
Cílem jejich snažení by mělo být vzájemné pochopení a porozumnění mezi
většinovou společností a menšinovým etnikem a schopnost nekonfliktního
spolužití.
Rómové jsou dosud převažující menšinovou skupinkou v naší populaci, časem
se ale poměr může výrazně změnit ve prospěch jiných menšinových etnik.
Citlivé řešení rómské problematiky akcentující zároveň principielní rovnost
všech občanů před zákonem je tak jakýmsi nácvikem pro budoucí soužití v
rámci mnohokulturní společnosti.
G,
Dobrý den,
dovedu si představit, že se někteří občané mohou cítit diskriminováni, že
se veřejné instituce zabývají - pro někoho možná až nadstandardně mnoho,
často, nebo prioritně - romskou problematikou. Ale jsem ochoten se vsadit,
že by se našla nemalá skupina lidí, která by byla pobouřena, že se státní
správa zabývá romskou otázkou málo ( a nemyslím tím Romy). Romské etnikum
má svá specifika, problémové jedince nebo skupiny, někdy rázovitý životní
styl daný jeho emocionalitou a historickým vývojem. Romové tady s námi
prostě žijí a to je fakt těžko zvrátitelný. Po roce 1989 začala nová etapa
jejich integrace, která spočívá ve větším důrazu na vzdělávání a
zaměstnávání. Roste tlak, např. pomocí redukce sociálních dávek, na
posílání dětí do školy. Já osobně v tom vidím jedinou, byť velmi dlouho
cestu k lepšímu spolužití v budoucnu. Německo má problémy s částí svého
tureckého obyvatelstva. Francie řeší spolužití s alžírskými Araby. A v
porovnání se situací, která panuje tam, si troufám říct, že tak jak je
systém nastaven u nás, představuje ještě životaschopný a obecně přijatelný
model soužití s dílem problematickým etnikem. Mám na mysli fakt, že cosi
jako státní výpalné v podobě sociálních dávek zejména u zvlášť
nepřizpůsobivých jedinců z řad Romů je stále levnější a přijatelnější pro
společnost, než by např. stály následky toho, kdyby nepřizpůsobiví Romové
začali být opravdu velkým problémem či lépe řečeno nebezpečím. Hádám, že
frustrovanou a hladovou Romskou osvobozeneckou armádu tu občané, kteří se
možná cítí diskrimiminováni, nechtějí.
H,
Tato záležitost je natolik zpolitizovaná, že ji nelze v současné době řešit
ve smyslu Vaší otázky a to ani teoreticky ani prakticky. Jsme sice za Romy
kritizováni, ale ani Amnesty Int. to nevnímá černobíle, vzhledem k tomu, že
ve své Výroční zprávě ze dne 23. května 2007 např. konstatuje fakt, že téměř
75% slovenských romských domácností je závislých na pomoci státu...
Řešení je třeba hledat zcela mimo hlediska rasy, barvy kůže a podobného
historického harampádí a to čistě na ekonomické bázi. V dnešní situaci
neexistuje pro žádného inteligentního člověka nic důležitějšího než ekonomie
(L.v.Mises-Lidské jednání).
Nelze proto již dlouho slučovat kapitalizmus ve výrobě se socializmem ve
společenských vztazích. Výsledkem bude do roku 2010 pohlcení celého
rozpočtu České republiky mandatorními výdaji, jak deklarovala vláda při své
snaze prosadit to, čemu říká eufemisticky reformy. To co vláda vydává za
reformy, je ovšem pouhým zametáním stále větší hromady problémů stále větším
koštětem pod koberec. Přitom návrh skutečných reforem řešících naši
budoucnost máte zde:
Komplexní řešení demografického problému v České republice.
Základním ukazatelem, podle kterého posuzujeme početní stav obyvatelstva je
úhrnná plodnost. Ukazatel nám udává počet dětí, které se narodí všem ženám
během celého reprodukčního období. Dosahuje-li ukazatel úhrnné plodnosti
hodnoty 2,1, pak v současných podmínkách nízké kojenecké úmrtnosti, je
možno tvrdit, že je zajištěna prostá reprodukce obyvatelstva bez
významnějšího přírůstku nebo úbytku. Pokud klesne pod hodnotu 2,1,
signalizuje to pokles početního stavu populace s tendencí dlouhodobého
snižování. V případě poklesu úhrnné plodnosti na hodnoty 1,2 - 1,3 jak je
tomu v současnosti, to znamená generačně skokové snižování počtu ekonomicky
aktivních jedinců. Výsledkem bude téměř dvojnásobné ekonomické zatížení
ekonomicky aktivního segmentu obyvatelstva v příští generaci.
Za předpokladu neměnné věkové struktury podle rodinného stavu žen v
reprodukčním věku a měr manželské plodnosti z roku 1990, by se v roce 2000
hypoteticky narodilo o 65 % dětí více, to znamená 150 tisíc místo necelých
91 tisíc (Pavlík Z., Kučera M., Populační vývoj České republiky 1990-2002.
Praha). Přitom na 10 milionovou populaci České republiky je nezbytné, aby se
počty živě narozených dětí pohybovaly okolo 155 tisíc ročně (odvozeno od
průměrné porodnosti v letech 1950-1989). V tom případě se mělo narodit za
posledních 12 let, t.j. od roku 1994 do roku 2005 celkem 1 milion 860
tisíc dětí. Skutečnost byla 1 milion 132 tisíc dětí. Do vyrovnané bilance
chybí téměř třičtvrtě milionu dětí, které se nenarodily. Evropská komise
(dále jen EK) navíc opět upozorňuje Českou republiku (říjen 2006) na nutnost
penzijní reformy a reformy zdravotnictví. EK dále konstatuje, že zejména
stárnutí populace může přerůst v obrovský problém, který vyvolá státní
bankrot. Stárnutí populace vyvolané nikoliv prodlužováním věku dožití, ale
rychlým úbytkem mládeže a tím stejně rychlým nárůstem průměrného stáří
populace.
Dvě příčiny současného stavu
První, přímá příčina, tkví v oblasti daňové. Stát pohlíží na výchovu dětí
jako na soukromou věc, nikoliv jako na investici do budoucnosti a odčerpává
pracujícím rodičům na daních stejné částky jako bezdětným. Tím stát téměř
zcela zbavuje pracující rodiče finančních prostředků, které nutně potřebují
na výchovu dětí. Výsledkem této daňové politiky je finanční propad rodin s
dětmi ve srovnání se stejně placenými bezdětnými již při dvou dětech v
rodině na polovinu částek, které mají na jednoho člena k dispozici bezdětní.
Kdo z mladých by chtěl pro sebe polovinu peněz a dvojnásobnou práci ? Ještě
se stále takoví najdou, ale rapidně jich ubývá. Pokud je v rodině více
dětí, rodina se zcela bez viny rodičů dále propadá do enormního finančního
deficitu ve srovnání s bezdětnými a to s každým dalším dítětem hlouběji. To
znamená, že bezdětní, kteří neinvestují do budoucnosti prostřednictvím
výchovy dětí a mohou tak veškeré příjmy využít jen pro svoji osobní
spotřebu, mají velké finanční přebytky, zatímco v rodinách s dětmi je peněz
chronický nedostatek. Politika státu v současnosti je popřením
společenského řádu ve kterém žijeme a to v tak společensky citlivém
segmentu, jakým jsou mladé rodiny s dětmi. Nezaviněný ekonomický stav těchto
rodin je z hlediska statistických dat relativně srovnatelný se strádáním
obyvatelstva za První světové války a je jasně prokazatelný, jak to ukazují
výše uvedené stromy života. Přitom takováto politika státu je rozšlapáváním
zlatých vajec. Expertní komise nadace Roberta Bosche "Rodina a demografická
změna" ve své zprávě zveřejněné v polovině prosince 2005 srovnává náklady a
příjmy státu z každého narozeného dítěte za celý jeho život. Vyplývá z něj,
že každé dítě přináší státu v průměru čistý zisk 76 900 euro ( 2 mil. 190
tisíc Kč). Když porovnáme HDP u nás a v Německu, je náš 1/4 německého, to
znamená čistý zisk české státní pokladny z jednoho narozeného dítěte je 547
500 Kč.
Druhá, závažnější i když nepřímá příčina úbytku nově narozených dětí, je v
oblasti starobních důchodů. Je způsobena tím, že rodiče prostřednictvím
výchovy svých dětí investují nejen na svůj důchod, ale také na důchod
bezdětných vrstevníků. Bezdětní jsou tak zcela zbaveni odpovědnosti za své
důchodové zajištění, neinvestují v ekonomicky aktivní části života žádné
prostředky do výchovy dětí nebo ukládáním peněz, ze kterých by mohli
oprávněně čerpat svůj důchod a mohou tak bezostyšně "stavět na dětech cizích
lidí". Tato skutečnost je podrobněji uvedena zde na www.ivopatta.cz ve stati
"Co řekli jiní k důchodové reformě". Občané, kteří nevychovají ani minimální
počet dvou dětí v rodině, ušetří podle současných relací během 18 let, t.j.
do plnoletosti dětí 100 000 euro (dva a tři čtvrtě milionu korun) a na svůj
vlastní důchod nevloží do průběžně financovaného I. důchodového pilíře ani
korunu. Přesto jsou na tom jako důchodci ještě lépe než rodiče dětí, zejména
matky dětí, protože ty musely přerušovat kvůli dětem svoji pracovní kariéru
a v průměru mají právě z tohoto důvodu nižší započitatelný příjem, na
kterém přímo závisí výše důchodu.
Shrnutí obou příčin: Kdybychom firmám nastolili stejné podmínky jako
rodičům, to znamená, že by firmy financovaly vše ze zdaněných peněz
podrobených všem odvodům (ZP, SP), dále by nemohly uplatnit odpočty DPH a
následně by se jim všechny výnosy znárodnily a přerozdělily ve prospěch těch
firem, které žádné náklady nefinancovaly, tak se velmi rychle nevyrábí,
neposkytují služby, ani se nestaví. Rodina je úplně stejná ekonomická
jednotka a jen díky pracujícím rodičům, ochotným obětovat se ve
prospěch svých dětí, není zde kolaps tak rychlý.
Důsledky
Současné mínění odborníků sociologů a ekonomů se dá shrnout jako rezignace
spojená s vyčkáváním na údajně nevyhnutelný výbuch demografické
bomby, jejž má charakterizovat enormní zadlužování státu a kolaps
důchodového systému, který nebude moci být z důvodu enormní nákladnosti
financován.
Zde jsou nejnovější údaje přednesené dne 31. 10. 2006 ministrem práce a
sociálních věcí panem Petrem Nečasem na 62. Žofínském fóru, věnovaném
důchodové reformě:
. od roku 1999 rostly sociální mandatorní výdaje v průměru o 25 mld. Kč
ročně, poslední meziroční nárůst již 70 mld. Kč,
. demografický faktor (dnes 25% občanů starších 60 let, v roce 2050 již 40%
občanů) generuje deficity, které již od roku 2009 budou na důchodovém a
nemocenském pojištění vytvářet dluhy 15 - 20 mld. Kč ročně s předpokladem
růstu,
. ve srovnání s publikovanými závěry Bezděkovy komise se ukazuje mnohem
vyšší přírůstek počtu důchodců,
. konstatoval, že řešit pouze izolovaně důchodovou reformu bez řešení
sociální reformy je Sysifovská práce. Je třeba širší reforma.
Důvodem rychle se přibližujícího kolapsu je údajně prodloužení věku dožití v
České republice (3 roky u žen a 4 roky u mužů od roku 1989). Hlavní důvod
je ovšem jiný. Podle názoru autora i EK, je to stárnutí populace spojené s
enormním úbytkem dětí a mládeže. Důsledkem je rychle se zvyšující průměrný
věk obyvatelstva, který vede k dramatické změně poměru plátců a příjemců
důchodů. Odhady iniciace výbuchu demografické bomby podle odborníků kolísají
v rozmezí 12 až 25 let. Kratší časové odhady doby výbuchu se odvolávají na
rychle se zvětšující počty příjemců dávek a to navzdory každoročně se
prodlužujícímu věku odchodu do důchodu. Nejnovější údaje tlumočené panem
ministrem Petrem Nečasem dávají pesimistům za pravdu.
Vyhodnocení dosavadních opatření
Lze konstatovat, že v této oblasti dosud chyběl rozbor skutečných příčin
situace, který by stát nebo jednotlivé politické strany uchopily a na jeho
základě navrhly systémová opatření. K řešení nepřispěla ani Bezděkova
komise. Ta jen propočítávala finanční toky při naprosté absenci lidského
faktoru v prvotních výpočtech. Nemohlo tomu ani být jinak, protože
v odborné veřejnosti i v politice ještě nedošlo k porozumění toho, co
umožnil tzv. "moderní systém sociálního zabezpečení" tím, že zcela oddělil
hodnoty neoddělitelné - svobodu a odpovědnost. Z téhož důvodu jsou
rodinné politické koncepty vzájemně si konkurujících politických stran pro
řešení problémů nepoužitelné. V praxi provedené nesystémové kroky (porodné,
rodičovský příspěvek, pastelkovné) nic neřeší, jen odčerpávají ze státní
pokladny řádově miliardy korun a zvyšují stávající deficit.
Podobná situace je v penzijních fondech, kde si na jedné straně platí
miliony lidí na budoucí důchod do II. spořícího pilíře, přičemž státní
příspěvek je poskytován ve výši, která zvýhodňuje platby do 500,- Kč
měsíčně. Výsledkem jsou průměrné vklady cca 400,- Kč měsíčně, ačkoliv
skutečné spoření na důchod a nikoliv na almužnu je při vkladech
reprezentujících nejméně 4 000,- Kč měsíčně. Přitom podpora tohoto
pseudo-důchodového spoření, protože spoření na důchodovou almužnu a nikoliv
na skutečný důchod, stojí státní pokladnu částky v řádech miliard korun.
Kolektivní potlačení nežádoucích, protože nepopulárních informací. Jedná se
o celou řadu skrytých opatření již na úrovni státu. Např. daň ve výši 26%
skutečných mzdových nákladů zaměstnavatelů, která včetně skutečné výše mzdy
chybí na výplatní pásce. Systémově nesprávné, matoucí názvy zákonů o
pojištění (důchodové a zdravotní "pojištění"), ačkoliv se jedná o daň. Navíc
daň, v případě důchodů, neoddělenou od státního rozpočtu. Dále jde o
naprosté potlačení nových vědeckých poznatků dávajících do souvislosti
důchodové systémy ve kterých chybí zohlednění počtu vychovaných dětí s
enormně nízkou porodností. V neposlední řadě se jedná o přesvědčování
veřejnosti, že stát podporuje rodiny s dětmi, ačkoliv v případě pracujících
rodičů jde naopak o neoprávněné zdanění, které způsobuje v rodinách
chronický nedostatek peněz nutně potřebných na výchovu dětí. Protože
náklady na výchovu dětí nejsou uznány jako daňově odečitatelné investice,
rodiny se ekonomicky propadají z 12 305,- Kč až na 4 827,- Kč na jednoho
člena domácnosti ve srovnání se stejně placenými bezdětnými a to již po
zápočtu daňového zvýhodnění dětí, dětských přídavků a sociálních příplatků!
Komplexní řešení demografického problému s ohledem na souslednost
jednotlivých reformních kroků
První systémový reformní krok,
důchodová reforma, mladým lidem sdělí, že musí přivést na svět nebo osvojit
děti a řádně je vychovat. Pokud tak neučiní, nemohou nadále spoléhat na to,
že jim budou přispívat na důchod děti cizích lidí, do jejichž výchovy
neinvestovali. Bezdětní si proto musí zabezpečit své stáří masivním spořením
do II. povinně spořícího pilíře v ekonomicky aktivní etapě života. Takto
pojatá důchodová reforma opět spojí svobodu a odpovědnost, resp.
nastolí rovnováhu mezi právy a povinnostmi a tak přispěje k obnově a
rozvoji společnosti.
Nejlevnější řešení, bez nároků na peníze ze státní pokladny, je postupné a
tedy sociálně citlivé vyloučení bezdětných v průběhu jedné generace z I.
průběžně financovaného důchodového pilíře a jejich převedení do II.
spořícího pilíře. Současně se postupně, pomocí koeficientů, prodlouží nebo
zkrátí věkový limit odchodu do starobního důchodu u pracujících rodičů
v závislosti na počtu vychovaných dětí.
V podmínkách české legislativy to znamená odstranit ze zákona o důchodovém
pojištění generální příčinu současného negativního stavu (ignorování výchovy
dětí rodiči) a opatření doplnit o nově koncipovaný zákon, který zavede
povinné spoření na důchod do II. spořícího pilíře pro lidi, kteří
nevychovávají děti, ať již vlastní nebo osvojené. Konkrétně se jedná
o využití §32 zákona č. 155/1995Sb., O důchodovém pojištění, k časově
postupné a současně výrazné diferenciaci termínu odchodu rodičů do důchodu,
v závislosti na počtu vychovaných dětí. Při využití téhož paragrafu 32 se
současně plynule, během jedné generace, převedou bezdětní z I. průběžně
financovaného důchodového pilíře do II. spořícího důchodového pilíře. Tím je
dán bezdětným časový prostor na důchodové spoření. Dále je potřeba
přejmenovat zákon č. 155/1995Sb., ze zcela matoucího názvu "důchodové
pojištění" na věcně správné "důchodová daň". Stávající název zákona přivádí
plátce k fatálnímu omylu, že si spoří na svůj důchod, ačkoliv se v průběžně
financovaném systému jedná o platby na důchody rodičů.
V neposlední řadě je nutné připravit a schválit nový zákon, který zavede
povinné spoření na důchod pro bezdětné a to od začátku jejich ekonomické
aktivity. Ze systému povinného spoření se rodiče vyváží postupně, v
závislosti na narození nebo osvojení dětí. V případě úmrtí dítěte v rodině
ve věku do 18 let, s ohledem na počet dětí v rodině, by mohla nastat opět
povinnost příspěvků do spořícího pilíře s možností jejich deblokace při
narození dalšího dítěte. V návaznosti na deblokaci vkladů při narození nebo
osvojení dítěte zrušit porodné.
Důchodová reforma musí splňovat řadu podmínek.
Konkrétně musí:
. být demokratická, to znamená poskytnout možnost volby, zda si občan chce
přispět na důchod výchovou dětí nebo ukládáním peněz,
. reagovat na prodlužující se dobu dožití,
. respektovat rovnost žen a mužů,
. dopomoci k řešení naprosto principiálního problému, kterým je nepochybně
dostatek dobře vychovaných dětí, budoucích plátců daní,
. zlepšit alimentační morálku plátců a tím ekonomicky pomoci rodičům s dětmi
v přímém zaopatření, současně také odbřemenit soudní a represivní složky
státu,
. zvýšit šance novorozenců systémovým omezením věku matek při porodech a tím
snížit riziko genetických poruch,
. být administrativně nenáročná, aby po zavedení nezvýšila počty úředníků,
. být sociálně citlivá, což je dosaženo dostatečně dlouhým přechodným
obdobím, kdy v průběhu jedné generace dojde k postupnému, plynulému odchodu
bezdětných z I. průběžně financovaného důchodového pilíře do pilíře II.
spořícího,
. jasně sdělit mladé generaci, že na svůj důchod si musí během ekonomicky
aktivní části života přispět buď dobře vychovanými dětmi do I. průběžně
financovaného důchodového pilíře, nebo penězi investovanými do II. spořícího
důchodového pilíře,
. odstranit nemravnou mezigenerační solidaritu, ve které občané řádně
investující do své důchodové budoucnosti prostřednictvím výchovy svých dětí,
podporují z povinnosti dané zákonem důchodové zabezpečení občanů jen
konzumujících,
. obnovit mezigenerační vazby v rodině včasným odchodem prarodičů do
důchodu, což částečně odlehčí rodičům při výchově dětí a současně přispěje k
předávání národního dědictví další generaci.
Principy české důchodové reformy:
. věk skutečného odchodu do důchodu v I. průběžně financovaném pilíři by se
stanovil v závislosti na počtu vychovaných dětí. Přihlíželo by se k dětem do
počtu 4, odchovaných v rodině do dospělosti, tj. 18 let věku dětí ( do 18
let věku dětí, vzhledem ke skutečnosti, že jen do tohoto věku mohou rodiče
ze zákona své děti ovlivnit),
. k dětem, které byly odsouzeny za úmyslné trestné činy v trvání nad 2 roky,
by se nepřihlíželo,
. u neúplných rodin by se u rodičů přihlíželo ke skutečnosti, zda rodič,
který neměl dítě v přímém zaopatření, řádně přispíval po celou dobu na jeho
výživu a to, v tomto případě, až do doby jeho ekonomické samostatnosti,
nejpozději do 26 let věku,
. výrazná časová diferenciace termínu odchodu do důchodu v závislosti na
počtu vychovaných dětí, adekvátní kapitálovým investicím rodičů do výchovy
dětí,
. postupné převedení bezdětných z I. průběžně financovaného důchodového
pilíře do II. spořícího důchodového pilíře. Ve startovním roce důchodové
reformy by všichni občané splňující zákonné podmínky odcházeli do důchodu v
souladu s platným zákonem č. 155/1995 Sb.
V cílovém roce by rodiče s přihlédnutím k investicím vynaloženým na výchovu
dětí:
. se 2 dětmi budou odcházet do důchodu v 64 letech,
. se 3 dětmi v 60 letech,
. se 4 a více dětmi v 56 letech věku,
. s jedním dítětem budou odcházet do důchodu ve stejném věku jako rodiče se
dvěma dětmi (z I. důchodového pilíře budou pobírat poloviční důchod, další
důchod budou dostávat z II. povinně spořícího důchodového pilíře),
. samoživitel(ka) při výhradní péči o dítě do 18 let věku bez příspěvků
druhého partnera v trvání 15 let a více, odejde do plného starobního důchodu
v 64 letech při jednom dítěti, při více dětech úměrně dříve,
. bezdětní, kteří si na důchod přispívali, nebo budou povinně přispívat do
II. spořícího důchodového pilíře, by odcházeli do důchodu ve věku, který si
jako klienti penzijních fondů mohou do jisté míry určit sami, v závislosti
na výši úspor. Podle současných měřítek to bude od 65 let věku.
Současně s přijetím "První prorůstové a propopulační důchodové reformy"
schválit nový zákon, který zavede povinné spoření na důchod pro bezdětné a
to od začátku jejich ekonomické aktivity. Výše příspěvku orientačně 4000,-Kč
měsíčně (Ivo Foltýn 2005), což je 32% z čistého platu u pracovníka s
nejčastějším hrubým platem 15500,-Kč. Při nižším platu pracovníka úměrně
méně, s tím, že příspěvek bude do maximální výše jedné třetiny čistého
platu pracovníka. Z II. povinně spořícího důchodového pilíře se rodiče
vyváží částečně při narození prvního a druhého dítěte, plně při narození
třetího dítěte (jejich příspěvky na vlastní důchod klesnou o 45%, 90% a
100%). Přitom se rodičům při narození prvního dítěte automaticky uvolní z
dosud naspořených peněz 45%, při narození druhého dítěte dalších 45% a při
narození třetího dítěte 10% vkladů. V případě úmrtí dítěte ve věku do 18
let, by s ohledem na počet dětí mohla opět nastat povinnost příspěvků do
spořícího pilíře s možností jejich deblokace při narození nebo osvojení
dalšího dítěte.
Druhý systémový reformní krok, sociální reforma
musí znovu nastartovat rozvoj společnosti a postupně spolu s důchodovou
reformou, rovnováhu státních financí. Základ sociální reformy se nachází v
daňové oblasti, protože daňový systém je prvotní příčinou chronického
nedostatku peněz v ekonomicky aktivních rodinách a tím přímo omezuje
investice do lidského kapitálu (zde dobře vychovaných dětí). Přitom se zde
jedná o kapitál, který jako jediný skutečně zajišťuje budoucí prosperitu
společnosti i státu. Proto změna v daních, ve smyslu uznání nákladů
vynaložených na výchovu dětí jako investice odečitatelné od daňového
základu, je nezbytným jádrem reformy. Je třeba opustit filosofické
konstrukce, deficitně zdůrazňující jen společenskou stránku člověka. Takové
konstrukce ignorují ekonomickou část aktivit člověka a vtěleny do zákonů,
jsou příčinou současného stavu. Rodiče musí malého človíčka opatřit tisícem
věcí, obklopit ho péčí, vychovávat ho, podporovat jeho zvídavost a následně
mu umožnit všestranný rozvoj včetně vzdělání. To stojí rodiče mnoho
pracovního úsilí i peněz po dobu osmnácti i více let. Vydání rodičů do
výchovy dětí, čistě po ekonomické stránce, jsou investicí do lidského
kapitálu a proto je musíme při výpočtu daní odečíst jako náklady od daňového
základu. Že se jedná o pravé a tedy neprávem opomíjené investice potvrzuje
vyčíslený vysoký čistý zisk státu, který v průměru přináší státní pokladně
narozené dítě.
Sociální reforma musí splňovat řadu podmínek. Konkrétně musí :
. odstranit současný nepoměr mezi investicemi do lidského kapitálu a daněmi
investorů (rodičů),
. jasně sdělit mladé generaci změnu v dosavadní preferenci od bezbřehých
nároků k zodpovědnosti každého jednotlivce za svůj svobodně zvolený životní
styl,
. dopomoci k řešení naprosto principiálního problému, kterým je nepochybně
dostatek dobře vychovaných dětí, budoucích plátců daní,
. být sociálně citlivá při respektování principu dočasnosti sociální pomoci,
. odstranit nezaviněné sociální deklasování pracujících rodičů a jejich dětí
již z toho důvodu, že právě sociální deklasování silně omezuje vzdělávací
schopnost dětí,
. umožnit rodičům, aby sami byli schopni ze svých příjmů v rámci vlastní
zodpovědnosti vychovávat své děti. Nelze nadále trpět neodůvodněné zdanění
rodin s dětmi, při současném poskytováním sociální pomoci ze strany státu.
Takový postup hrubě odporuje demokratickým principům. Ten, kdo dělá z
pracujících rodičů a jejich dětí zcela bezdůvodně příjemce almužny,
zabraňuje v rodinách učení se svobodě a zodpovědnosti za sebe sama. Uvedu
příklad: rodiče s platem po 15 500,- Kč hrubého při třech vyživovaných
dětech v rodině odvedou dnes na daních celkem 14 859,- Kč měsíčně a od státu
obdrží na daňovém zvýhodnění na vyživované děti a na dětských přídavcích
dohromady 2 382,- Kč. Jedná se tedy evidentně o přímé ekonomické vysávání
rodin s dětmi a nikoliv o ekonomickou podporu rodin s dětmi, vytrvale
deklarovanou státem,
. sociální dávky vrátit k jejich původnímu významu, to znamená vyplácet je
jen tam, kde rodiče nejsou sami schopni zajistit si alespoň minimální
příjmy.
Základní kroky české sociální reformy:
. Ozdravení rodinných financí. Je nutno odstranit rozpory státní rodinné
politiky, které lze doložit na stanoviscích zastávaných dvěma
representativními státními institucemi. Podle Ministerstva financí České
republiky v rodinách s 1 - 3 dětmi a nejčastější mzdou (po 15 500,- Kč),
stačí 794,- Kč (500 Kč daňový odečet + 294 Kč dětské přídavky) na jedno dítě
měsíčně. Český statistický úřad přitom vykazuje (za rok 2004) ve stejných
rodinách s 1 - 3 dětmi skutečné náklady 6 352,- Kč na jedno dítě měsíčně.
Jde "jen" o to, skoncovat s názory, že dítěti plně postačí na krytí jeho
životních potřeb 794 Kč (294 Kč dětské přídavky + 500 Kč daňové zvýhodnění
na děti) měsíčně, což je pouhých a neuvěřitelných 10,89 % částky,
kterou měl např. důchodce v roce 2004 s průměrným starobním důchodem 7 290
Kč. Pracujícím rodičům se tak zohlední náklady na výchovu dětí jako
kapitálová investice v závislosti na jejich příjmech, počtu vychovávaných
dětí a při aplikaci tzv. třetinového principu, který zohledňuje náklady na
důchody prarodičů, životní náklady rodičů a náklady na výchovu jejich dětí.
. Zrušení porodného. Porodné je zavedeno v zemích EU a jeho vliv na
porodnost je nulový. Představuje tedy neodůvodněné zatížení veřejných
financí. V návrhu je nahrazeno systémovým opatřením v oblasti II. spořícího
pilíře, a to uvolněním prostředků naspořených přímo rodiči při narození
dítěte. Jeho zrušení se provede postupně od začátku doby platnosti povinného
spoření do II. důchodového pilíře. Jeho proplácení skončí v době, kdy se
nastřádá dostatek finančních prostředků na spořících kontech rodičů dětí v
rámci II. spořícího důchodového pilíře.
. Zrušení dětských přídavků. Dětské přídavky od zavedení odstupňování jejich
výše, v závislosti na příjmech rodiny, ztratily charakter dětských přídavků
a staly se sociální dávkou. Budou zahrnuty do sociálních dávek.
. Změna výpočtu rodičovského příspěvku. Rodičovský příspěvek dostává rodič,
který osobně celodenně a řádně pečuje alespoň o 1 dítě do 4 let věku. Jedná
se o dávku, která má umožnit rodiči, aby se věnoval péči o dítě zpravidla
namísto zaměstnání. Vzhledem k základní charakteristice, jde o vazbu
rodičovského příspěvku na předcházející zaměstnání. Proto rodičovský
příspěvek vyřadit z paušálních, netestovaných dávek sociální podpory a jeho
výši odvodit od průměrného platu, který měl rodič pečující o dítě před
porodem dítěte. Při výchově jednoho dítěte činí výše rodičovského příspěvku
60% průměrného platu rodiče pečujícího o dítě. Při současné výchově dalších
dětí do 4 let věku se rodičovský příspěvek s každým dalším dítětem zvýší o
15%, maximálně však do výše platu před porodem. Celková částka nesmí
přesáhnout 13290,-Kč. U mladých žen, které v době porodu studovaly a nebyly
dosud zaměstnány, odvodit výši příspěvku z průměrného nástupního platu,
připadajícího v úvahu podle školy, na které studují. U rodičovského
příspěvku se jedná o investici do výchovy dítěte v oblasti citové,
výchovně - vzdělávací, pracovní a to při enormně zvýšeném objemu domácích
prací. MF DNES s maminkou dvou dětí, šestiletou dcerou a devítiletým synem
strávila jeden všední den a snažila se vypočítat, kolik by si maminka
vydělala, kdyby tytéž práce co doma, dělala jinde a za běžnou mzdu. To
znamená práci kuchařky, hospodyně, pečovatelky, či taxíkářky. MF DNES
spočítala, kdyby za svou práci maminka dvou dětí dostala zaplaceno, vydělala
by si 19 122 korun měsíčně. To není jen taková hra s čísly. Ekonomové
spočítali, že ženy a muži svou neplacenou prací v domácnosti okolo dětí
udělají tolik, že se v této souvislosti běžně mluví o skryté ekonomice.
Kdyby se za práci v domácnosti platilo rodičům stejně jako profesionálům,
vzrostl by hrubý domácí produkt ve Francii trojnásobně. A nejen ve Francii!
. Efektivnější a současně úspornější systém organizace předškolních zařízení
ve vazbě na změnu rodičovského příspěvku. Nová organizace předškolních
zařízení vychází z původní iniciativy paní Rút Kolínské, zakladatelky
mateřských center, české laureátky ceny Žena Evropy 2002 a nositelky Ceny
OSN za zlepšování životních podmínek. Jde o zabezpečení potřebných místností
pro mateřské centrum s kapacitou do 10 dětí ve věku do 4 let městskými nebo
obecními úřady. Minimální velikost mateřského centra: šatna, společenská
místnost, kuchyňka a WC včetně zajištění energií, vody a základního vybavení
nábytkem. Využití a obsluhu mateřského centra včetně úklidu zajišťují již
samy maminky dětí. Administrativní náročnost je minimální, kontrolu
nezávadnosti a funkčnosti centra a případné opravy zařízení zajistí při
frekvenci kontrol jednou týdně pověřený pracovník místního úřadu (Mateřská
centra jsou vysoce efektivní a ekonomicky úsporná zařízení. Podle
kvalifikace spolupracujících maminek a na základě poptávky, mohou nabízet
krátkodobé hlídání dětí, jazykové kurzy pro děti i maminky, tanečky,
zpívání, výtvarnou a dramatickou dílnu, cvičení pro děti i maminky, masáže,
prenatální kurzy, psychoterapii a mnoho dalších činností. Rodiče pečující o
dítě nebo děti do 4 let je mohou plně využít). Od ukončeného 4. roku věku
dítěte do zahájení povinné školní docházky se jedná o postupný přechod od
čistě rodinného zázemí, kde dítě spoléhá výhradně na rodiče, do prostředí
školního, kde se prudce zvyšují nároky na samostatné jednání dítěte. Vhodný
přechod z rodinného do školního prostředí stále představují mateřské školy,
které postupně osamostatňují myšlení dítěte od bezprostřední vazby na rodiče
a učí je samostatnému jednání.
. Dostatek bytů pro mladé rodiny. Vzhledem k faktu, jakým je regulované
nájemné, je nedostatek bytů pro mladé rodiny. Přímo se zde nabízí již dříve
osvědčená družstevní výstavba bytů. V oblasti stavebního spoření zvýhodnit
rodiny se 2 a více dětmi poskytováním úvěrů se státní intervencí na byty
nebo rodinné domky. Navíc umožnit odprodej vhodných stavebních pozemků
vlastněných státem nebo obecními úřady za netržní ceny se závazkem výstavby
do 3 let a nezcizení pozemku a nemovitosti do 10 let od data kolaudace domu.
Důsledky sociální reformy:
. odstraní se nadměrné daňové zatížení pracujících rodičů a s tím spojená
nezaviněná chudoba rodin s dětmi, jako jedna ze dvou hlavních příčin proč se
rodí málo dětí,
. omezí se vyplácení sociálních a jiných dávek jim postavených na roveň.
Tyto budou vypláceny jen v případech, kdy rodiče nejsou schopni zajistit si
příjmy nad úrovní životního minima,
. odstraní se krize myšlení, způsobená rozvojem individualismu, který se
stal měřítkem jednání a příčinou atomizace společnosti. Tím se obnoví
přirozené vazby v rodinách i ve společnosti,
. pracující rodiče nebudou již společností mnohovrstevně ekonomicky
diskriminováni v ekonomicky aktivním i důchodovém věku, což účinně přispěje
ke skutečné společenské rehabilitaci rodin, nikoli jen verbální jako
doposud. Rodiny tak dostanou šanci pro skutečný rozvoj a pro výchovu dětí ve
svobodné a hrdé občany,
. vytvoří se organizační i ekonomický prostor pro řešení bytových problémů
mladých rodin.
Ekonomické zdůvodnění návrhu komplexního řešení:
1. Důchodová reforma bude mít jednoznačně pozitivní několikamiliardové saldo
již první rok po zavedení. Ušetří se miliardy vkládané do nepovinného
důchodového spoření.
2. Sociální reforma. Vzhledem k odečtu nákladů na výchovu dětí z daní
pracujících rodičů, dojde k určitému propadu ve výběru daní, zejména u
pracujících rodičů s třemi a více dětmi. Propad bude za prvé limitován
celkovými mzdovými náklady, t.j. skutečným výdělkem rodičů, od kterého je
možno náklady na výchovu dětí odečíst. Za druhé bude omezen již skutečností,
že rodiny se třemi a více dětmi tvoří v ČR 8,3% všech rodinných domácností s
dětmi (ČSÚ:2001). Z toho rodiny se třemi dětmi tvoří 6,9% a rodiny se čtyřmi
a více dětmi 1,4% těchto rodinných domácností. Navíc tyto domácnosti
představují velmi heterogenní skupinu, kde část rodin je závislá plně na
sociálních dávkách, což neumožňuje náklady na výchovu dětí odečíst. Z
uvedených důvodů se částka propadu příjmů státní pokladny bude pohybovat
řádově v několika málo desítkách miliard Kč/rok v počátečním období, což je
vzhledem ke sledovaným cílům částka zanedbatelná. Navíc je ovšem sporné,
uvádět tuto částku jako negativní daňový propad, protože se jedná
o neoprávněný výměr daní z peněz vydělaných rodiči, peněz prokazatelně
potřebných jako investice na výchovu dětí v rodinách. Jedná se tedy o výběr
daní, který se neslučuje jak s existujícím ekonomickým řádem, tak s dobrými
mravy. Důsledkem neoprávněného výběru daní je nezaviněná, protože státem
přímo vyvolaná chudoba v rodinách pracujících rodičů, která je jednou z
příčin proč mají rodiny vydělávající mzdu kolem průměru často jen jedno nebo
dokonce žádné dítě.
3. Diferencovaný rodičovský příspěvek pravděpodobně navýší potřebu financí,
ovšem přímá vazba na předchozí výdělek omezí jeho bezzásluhovost, pokud
neexistuje ani potenciální ztráta výdělku rodiče. Obdobně horní hranice
příspěvku zamezí možným spekulacím. Odhadované navýšení je do 10 - 15 mld.
Kč a bude částečně kompenzováno snížením zejména personálních nákladů na
provoz jeslí, mateřských školek a redukcí počtů dětí v dětských
domovech.
4. Vzhledem ke zrušení porodného a jeho náhradou finanční částkou uvolněnou
z II. povinně spořícího důchodového pilíře při narození dítěte, se ušetří
nejmémě 2 miliardy korun proplácených ze státní pokladny od druhého roku po
zavedení reforem,
5. U předškolních zařízení dojde díky mateřským centrům k úspoře platů
personálu a tím ke kompenzaci části nákladů na zvýšený rodičovský příspěvek.
Při více než jednom dítěti v rodině se náklady a úspory pravděpodobně
vyrovnají.
6. Budoucí zisk z provedené reformy se dá vyčíslit, protože v Německu
srovnali náklady a příjmy státu z každého narozeného dítěte za celý jeho
život a došli k zisku ve výši 76 900 euro, což je v přepočtu 2 190 000,- Kč.
Když porovnáme HDP u nás a v Německu, je náš 1/4 HDP německého na jednoho
obyvatele, to znamená 547 500,- Kč. Zohledníme-li však skutečnost, že dítě
vstoupí do ekonomického procesu zhruba po 20 letech, bude v té době skutečný
čistý zisk státu (při průměrném růstu HDP o 5% ročně) 1 452 680,- Kč z
jednoho dítěte. Zaručený budoucí roční čistý zisk státní pokladny tak
znamená při zvýšení porodnosti o 50 000 dětí, přínos 72 miliard 634 milionů
korun. Vzhledem k tomu, že za posledních 12 let, t.j. od roku 1994 do roku
2005 se do vyrovnané bilance nenarodilo v České republice téměř třičtvrtě
milionu dětí, lze odhadnout celkovou dosavadní ztrátu čistého zisku státní
pokladny, při započítání růstu HDP, na celkových 750 miliard korun.
7. Posoudíme-li zvýšení nákladů, úspory a výnosy komplexního řešení
uvedených reforem, není pochyb i o jejich ekonomické výhodnosti z hlediska
hospodaření a celkové ekonomické bilance státu.
Podmínkou úspěchu reforem je právě komplexní řešení. Pokud schválí
zákonodárný orgán jen důchodovou reformu, demografický přírůstek se v
podstatě neprojeví, jednoduše proto, že pro mladou generaci je důchod v
jejich myšlení vzdálen tisíc let a nikoliv reálných čtyřicet let. Důchodová
reforma sama o sobě postrádá bezprostřední motivaci pro mladou generaci.
V případě schválení jen sociální reformy, mladí lidé bezprostředně pocítí
ekonomickou motivaci a skutečně dojde k podstatnému nárůstu počtu
novorozenců. Na základě pečlivého rozboru období 70. let a problematiky tzv.
"Husákových dětí", lze s jistotou předpovědět, že pouhá přímá, i když
masivní ekonomická motivace není sama o sobě schopna trvale zajistit
dostatek dětí nad hranicí prosté reprodukce. Efekt bude jen dočasný, ne
delší deseti let, vzhledem k chybějící nepřímé motivaci v podobě důchodové
reformy. Jen za podmínky úplného vyloučení bezdětných z I. průběžně
financovaného důchodového pilíře lze vytvořit přirozené a tím časově
neohraničené pronatalitní prostředí.
Proto je třeba v časovém intervalu ne delším než jeden rok odstranit všechny
příčiny současného negativního stavu schválením změn v platné legislativě,
včetně doplnění o nově koncipovanou zákonnou normu, která zavede povinné
důchodové spoření do II. spořícího důchodového pilíře. Optimální postup je
současné schválení důchodové reformy a zákona o povinném důchodovém
spoření a následně reformy sociální, která ukáže mladým lidem možná řešení
nové situace a tím jim dá perspektivu do budoucnosti. To bude znamenat
zásadní obrat od pasivního čekání na výbuch demografické bomby k trvalému
udržení prosperující, protože skutečně, v nejvlastnějším smyslu toho slova,
obrozené společnosti.
Vzhledem k tomu, že se jedná o komplexní řešení, garantuji nejpozději do
pěti let od zavedení obou reforem a nového zákona o povinném důchodovém
spoření zvýšení úhrnné plodnosti na jednu ženu ze současných 1,2 - 1,3
dítěte na potřebné záchovné minimum, což je 2,1 dítěte na jednu ženu. Navíc
zaručuji trvalé udržení koeficientu úhrnné plodnosti nad hodnotou 2,1 v
budoucnosti.